Veselé Velikonoce

Dokud jsem byla malá, Velikonoce se u nás ještě relativně udržovaly. Babička nám vždycky v ten správný den vnutila něco nového na sebe, aby nás beránek nepokakal, pekly se mazance, beránek, barvila se vajíčka a doma byla hromada sladkostí (na které jsem až do neděle nesměla sáhnout). Tehdy ještě i sousedovic kluci chodívali koledovat. Ale sousedovic kluci už odrostli stejně jako já, takže se tradice poměrně rozpadly. Zbylo jen pečení mazanců a barvení vajec. A tradiční celorodinné ježdění na chalupu.

Při páteční cestě na rekreaci jsme se zastavili v jedné z vesnic na nákup. Děda se rozhodl, že půjde s námi, protože se po tři čtvrtě hodině cesty potřebuje protáhnout. A tak jsme tedy v plném složení naklusali do místní Jednoty. Zatímco jsem já s mámou poletovala po sámošce a snažila se v co nejkratším čase sehnat vše potřebné, děda se procházkovým tempem trajdal mezi regály a rozhlížel se jako Alenka v říši divů. Zastavoval se uprostřed uzoučkých uliček a překážel místním, kteří se kolem něj promotávali se vzteklým vrtěním hlavami a mručením čehosi o tom, že ti zasraní Pražáci neumí nic než jenom překážet. Když se máma tázala, kolik děda koupil na víkend pečiva, odpověděl jí hrdě, že koupil flašku vína. Já v obchodě v rámci dětské nostalgie ulovila malého beránka s tím, že když už jsme ho neupekly, mohly bychom ho aspoň koupit. Máma souhlasila (i když tedy, asi pětadvaceticentimetrový beránek za pětatřicet korun, no fujtajbl) a pak jsme se odebrali k pokladně. Rébus nastal při skládání nákupu do auta, aspoň pět minut jsme s mámou přemýšlely, jak křehkého beránka narafičit, aby se při cestě nepolámal. Nakonec jsme ho uložily na jednu z tašek, že snad nespadne.

Po příjezdu na chalupu a úlevném zjištění, že tentokrát nás zloději nechali být, jsme vykládali tašky z auta. První se ke kufru nahrnul děda, vzal první dvě tašky, na kterých shodou okolností ležel křehký beránek, vytáhl je a beránek byl na maděru. Po vynošení tašek z auta začalo být dědovými prioritami jeho odečítání, kolik napršelo, jaká byla nejvyšší a jaká nejnižší teplota, zatímco já s mámou jsme se snažily co nejrychleji připravit oběd. Vzhledem k častým zlodějským návštěvám se náš děda, který má odjakživa na starosti zamykání všech zemědělských stavení kolem chalupy, rozhodl, že už klíče nejsou ve stávajících skrýších v bezpečí (ačkoliv všichni zlodějové, kteří u nás zatím byli, používali spíš násilí než mozek a klíče) a proto průběžně mění úložiště jednotlivých svazků klíčů. Naštěstí se mi ale povedlo najít klíčky od dřevníku a mohla jsem přinést dřevo na zátop.

Celou dobu přípravy oběda děda přecházel s cigaretou v ruce po kuchyni a mně i mámě překážel, kamkoliv jsme se vrtly. Já jsem si při škrábání brambor v jakémsi pomatení mysli začala nahlas zpívat All I Want For Christmas, načež mě maminka sprdla, že si mám aspoň zpívat něco velikonočního, a ať dám s těmi Vánoci pokoj. Odpověděla jsem, že žádnou velikonoční písničku neznám, načež se ke mně přiřítil děda s křikem: „Hody hody do provody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný! A ná peci v kóutků, na zeleným próutkú, tén proutek vohnouték, čérvený kohouték, slepička kdák, vajíčko křáp, máte mi ho paní mámo dát!“ Chvilku jsme po sobě s mámou vrhaly divné pohledy, načež máti prohlásila: „No, koukám že skleróza funguje skvěle…“

Pět minut před tím, než bylo vše hotovo, se děda sebral a kamsi odkráčel a v okamžiku, kdy byl oběd hotov a připraven k servírování, děda byl neznámo kde a vůbec nereagoval na naše volání. Takže jsme měli oběd studený.

Večer měl za námi autobusem přijet C. Rozhodly jsme se s mámou, že ho do nedaleké vesnice pojedeme vyzvednout autem. Autobus přijíždí v 19:30, vesnice je vzdálena 2 km, ale děda nás už před čtvrt na osm vyháněl, že bychom měly jet, abychom to stihly. C. s sebou přivezl satelit, talíř byl schovaný na chalupě, ale děda tvrdil, že ho ukradli. C. zjistil, že ho neukradli, vylovil ho ze skrýše a začal lovit signál. Při našich dřívějších pokusech chytit digitální vysílání jsme měli smůlu, zaboha se nám nedařilo televizi naladit, proto C. přivezl satelit, aby zkusil ten. Děda mu stále dobromyslně radil a přitom každou chvilku opakoval, že je to zbytečné, protože on tu mít satelit přes prázdniny nechce. C. nakonec televizi naladil, jen se mu nepodařilo chytit Novu („Ale to je jedno, já tady stejně satelit na prázdniny nechci,“ okomentoval to děda), já šla uvařit kafe, kterého se děda vehementně dožadoval, a všichni jsme se sesedli v obýváku. Ještě než stačila voda na kávu začít vřít, děda už v křesle pokojně spinkal. Probudil se po asi čtyřech hodinách, když už měl kafe úplně studené, napil se vína a v okamžiku, kdy jsem si vzala kousek čokolády z tabulky na stole, zařval: „Co to tam máte?! Dejte to sem!“ načež si kousek spokojeně vzal a opět usnul.

V sobotu večer se konalo naše první letošní grilování. Masa byly spousty a náš děda, který obvykle jí jako vrabeček, snědl stejně masa jako velký jedlík C. To ovšem mělo za následek, že poté, co se pozdě večer probudil v křesle, vystartoval na záchod. Ten byl ale v tu chvíli obsazen mámou, která dědovi slíbila, že ho hned pustí. Děda však nevydržel, přičapl na trávníku metr od dveří do chalupy a vyrobil nám na dvorku elegantní hromádku. Posléze ji rozkošně zasypal hlínou a vytvořil tak krásný krtinec, vůně se ale během horké neděle nedala zamaskovat a tajemně se plížila kolem dveří do domu a uštědřila facku každému, kdo naivně vystrčil nos. O krásných modře blýskavých obřích mouchách, které si z krtince udělaly hlavní stan a pak nás v kuchyni navštěvovaly, ani nemluvě. Kromě toho se dědečkovy zažívací potíže staly problémem dne, o kterém s námi děda živě diskutoval při snídani, obědě, večeři i při návštěvě příbuzných.

Na naši chalupu, jak říká maminka, si nikdy nejedeme odpočinout. Vždycky je tu spousta práce, například sekání trávy, kterého se tentokrát chopil C. Kvůli zlodějům máme strunovou sekačku uloženou u souseda, C. si pro ni došel a chtěl se pustit do džungle na dvorku. Děda ale kamsi schoval popruh k sekačce a několik hodin se pokoušel ho najít. Vzhledem k častým vykrádáním naší chalupy přijal děda jako nejčastější výmluvu, když se mu něco ztratí nebo když si něco někam založí a nemůže najít, že mu to ukradli. Popruh nakonec našel (před zloději jej ukryl do mlátičky a zarovnal prkýnky), zloději mu ale prý ukradli ohavný orvaný kartáč, který měl v garáži schovaný na čištění sekaček. Sebral tedy nenápadně mámě kartáč na nádobí a poskytl ho C. k vyčištění strunovky. Hádáte správně, maminka byla štěstím bez sebe.

Oběd proběhl klasicky – když bylo všechno hotovo a máma nám oznámila, že jde nalévat polévku, děda prohlásil, že musí ještě zamknout vzadu a na deset minut se vypařil. Po jídle jsme si jako obvykle dávali kafe a k ní mazanec. Mě i mámu zcela fascinovalo, že ačkoli náš děda, kdykoliv máme něco kulatého – tedy koláč nebo zapečené brambory/špagety v kulaté zapékací míse – děda si to krájí na proužky a ne na kruhové výseče, jak by dávalo smysl. Přesto, že je mazanec také kulatý (a u nás v rodině se co pamatuju krájí jako chleba na plátky), děda ho začal krájet na výseče.

Odpoledne jsme kartáčem na nádobí pečlivě umytou sekačku jeli vrátit k sousedovi, abychom ji schovali před zloději. Děda nejdřív sousedovi zavolal, jestli bude doma, a pak mu nahlásil, že dorazíme mezi třetí a čtvrtou, a že sekačku přiveze máma a C. Vzhledem k tomu, že mezi třetí a čtvrtou se v den odjezdu už většinou nacházíme někde mezi chalupou a Prahou, a vzhledem k tomu, že máma má vždycky s balením spoustu práce, jela jsem sekačku odevzdat do opatrování s C. já. A dorazili jsme těsně po druhé hodině. Bylo jasné, že jsme souseda vyrušili, protože nás čekal o hodinu později, nechci ale ani domýšlet, z jaké činnosti jsme ho vyrušili, protože si, když nám šel otevřít, zapínal kalhoty a jeho paní dorazila až po několika minutách a nervózně si uhlazovala účes.

Už v půl třetí bylo všechno hotovo, sbaleno, zamčeno a C. ještě obětavě vytíral v kuchyni (opět kvůli zlodějům a tomu, aby na podlaze byly kdyžtak vidět stopy). Děda se ovšem po chalupě pohyboval jen v trenýrkách a trvalo mu dobrou půlhodinu, než se oblékl. Přitom několikrát prošel kuchyní, takže C. chytal podobné infarktové stavy, jaké míváme často my s mámou. Poté, co jsme já, máma a C. půl hodiny stepovali před chalupou s otevřenými vraty, naloženým autem a kočkou v přepravce, děda se konečně vykutálel a mohli jsme vyrazit zpět do civilizace. Doufejme, že dědu zažívací potíže chytnou zase až na chalupě, protože čistit takové nadělení z koberce v bytě by se mi vážně nechtělo.