Tragédie W

Náš děda, ačkoliv se jinak v počítači jakž takž vyzná a s internetem se poměrně přátelí, stále ještě si všechny dokumenty, vývěsky a podobné družstevní šílenosti nechává psát ode mě nebo mámy. Dnes máma nebyla k dispozici, tak si písařku udělal ze mě - přinesl mi cár papíru popsaný jeho mírně chaotickým pidipísmem, s dopisem pro policii; psal jim, co ještě bylo ukradeno na naší chalupě. Přeťukala jsem tedy lejstro do počítače, dala mu žádoucí formátování a zapnula tiskárnu. 

"Stačí to jednou, ne?" ptám se dědy.

"Ne, radši dvakrát, do archívu," řekl on, tak jsem počítači zavelela, ať to do tisku pošle dvakrát. Naše tiskárna se ukrývá pod stolem a děda asi při své minulé počítačové seanci zaklapl podavač papíru, protože mu překážel pod nohama, čehož jsem si ale nevšimla. První kopie tedy vyjela napůl a ještě se kvůli ní zasekla tisková kazeta, a další papíry byly pomuchlané. Dědovi jsem tedy podala zkaženou kopii, že to má místo náhledu, a pak jsem několik minut zprovozňováním tiskárny. V okamžiku, kdy zase začala tisknout, vyjela mi druhou kopii, kterou jsem ještě zkopírovala, aby měl děda svůj výtisk do archívu, se děda přišoural s tím, že typové označení testeru odporu elektrického vedení není 500W, jak jsem napsala, ale 500V. Podala jsem mu dvě perfektně vytištěné ještě teplé kopie a říkám:

"A nemůžeš to tam třeba škrtnout a ručně přepsat? Mně už se nechce na to plýtvat další papír a inkoust."

"Jo jó, to už netiskni, to přepíšu," souhlasil děda (který obvykle strašně nadává, jak je papír a inkoust do tiskáren drahý, když ho pro ně náhodou pošleme).

"Nebo to můžeš zabělit bělítkem a přepsat," navrhla jsem mu. Děda se odšoural do kuchyně, já zamířila do svého pokoje. Za chvilku se tam objevil a ptá se:

"Ty máš bělítko?"

"Ne, vždyť tys nějaký míval v kuchyni," povídám na to.

"A ty sis ho nevzala?"

"Ne, já nic zabělovat nepotřebovala už léta."

"Áha... no já ho míval, ale nemůžu ho najít. No jo, to ho asi máma při tom svým uklízecím ajfru vyhodila," postěžoval si. Já jen pokrčila rameny. Uklízecím ajfrem bylo nejspíš míněno, jak jsem asi před týdnem potřebovala v kuchyni něco napsat nebo si poznamenat a z několika stovek dědových propisek, uskladněných na jídelním stole ve velkém tyglíku, jsem zaboha nemohla vyhmátnout nějakou píšící. Ty nepíšící, na které jsem narazila, jsem rovnou naštvaně podávala mámě, aby je hodila do koše, než máma radši sáhla do kabelky a podala mi svou píšící propisku, než dědovi úplně vybrakuju jeho sbírku. Každopádně vím, že bělítko jsem nevyhazovala. A tuším, že tam tehdy ještě bylo.

"Tak to prostě škrtni a pod to napiš jednoduchý V, vždyť je to jedno," řekla jsem, děda pokýval hlavou a odkráčel.

O něco později jsem se šla naobědvat. Děda seděl u stolu, ťukal prsty do desky, chvílemi se pohupoval dopředu a dozadu a vzdychal. Když jsem se posadila proti němu s talířem, zvedl se, začal přecházet po místnosti a přitom nervózně pokašlával.

"No! No co já teď s tím mám dělat... No co s tim... Bělítko neni. Tak co teď. ... Že bych to vyškrábal? No moh bych to zkusit vyškrábat. ... jenom tu jednu nožičku toho W... no ale to by šlo durch, to ne..."

V půlce jídla mi došly nervy, vstala jsem, zamířila ke svému notebooku, chybu v dokumentu opravila a nechala ho znovu dvakrát vytisknout. Když jsem mu opravené dopisy donesla, chvíli do nich nechápavě brejlil a pak suše prohlásil: "Děkuji." Naštěstí mi pak dovolil v klidu dojíst - další tragédie totiž začala až o půl hodiny později, když dopis úhledně poskládal, vsunul do obálky a zjistil, že jediná známka odpovídající hodnoty je s vánočním motivem. Když jsem prohlásila: "To je jedno, ne?" pohlédl na mě jako na naprostého barbara a začal přecházet po kuchyni a nervózně pokašlávat, ptaje se "No, co teď? Co já budu dělat? Přece to nemůžu poslat s vánoční známkou... Tak co s tím... No co s tím provedu?..."