(na) Stará kolena

Jak už jsem tu párkrát zmiňovala, náš děda poslední dobou všechno ví, všude byl, ve všem se vyzná a hlavně strašně rád radí.

V pátek jsme se po čtrnácti dnech opět chystali na chalupu. Přijel i C. a já se s ním v kuchyni bavila o tom, že se musíme ještě stavit někde na nákup. A že jsme s mámou říkaly, že by se hodilo zastavit se po cestě v Globusu, protože se při minulém vymetání kamen zjistilo, že jsou v obýváku u kamen úplně prorezlá kolena.

Děda hned přispěchal přispět do debaty: "Kdé-é?" zeptal se mě nechápavě.

"V obýváku jsou děravý kolena, tak bysme se stavili v Globusu pro nový," přetlumočila jsem mu.

"Kde?"

"No v Globusu, po cestě."

"V kerým Globusu?"

"Na Čerňáku, stejně pojedeme kolem přece."

"No nevim nevim. Tam to mít nebudou," zakroutil děda hlavou.

"Ale jo, roury i kolena tam prodávaj," oponovala jsem.

"To teda pochybuju."

"Chodím tam třikrát tejdně, vím, že je tam mají, jinak bych to neříkala."

"Já bych řek, že je tam mít nebudou."

Nakonec C. nová kolena koupil kdesi v Baumaxu a na chalupě se ujal jejich instalace. Děda u toho nesměl chybět. Nejdřív nabízel pomoc a motal se kolem C. ve snaze mu něco přidržet, pak jsem zaslechla debatu:

"To ne, dáváte to tam vopačně!"

"Jak vopačně? Vždyť je to dobře," divil se C.

"Ne, máte to vopačně, ten kouř de vod kamen do toho, takže to musíte tady dát ven a tady dovnitř."

"Ale ne, ten kouř jde od kamen do komína, ale tohle koleno, co je teď dole, bude pak nahoře, takže je to dobře."

"Není, máte to vopačně, podivejte, tady to de z kamen do komína takle, takže to musí bejt vopačně."

"Jenomže to celý půjde vzhůru nohama, to co je dole, bude nahoře, takže to je správně..."

Nevím, jak dlouho to trvalo, každopádně nakonec narazili na problém, že se druhé koleno nedá nasadit. Během svého dětství jsem se strašně ráda motala tam, kde se něco dělo, takže jsem byla svědkem výměny rour a kolen mnohokrát, a vím, že když se nové koleno nasazuje na starou rouru, vždycky je to problém. Děda pokaždé vzal kombinačky a koleno trošku prohnul, aby se do roury dalo líp strčit. Tenhle zaběhlý postup ale patrně ten německý dědek někam schoval, protože tentokrát místo toho děda prohlásil:

"To je divný, to nejde... Ste koupil blbý koleno, špatnej průměr!"

C. mu tedy ukázal na cedulce, že je to úplně stejný průměr jako druhé koleno i roura a poprosil ho, aby mu donesl kleště. Děda místo toho stál kousek od roury, sledoval ji vzteklým pohledem a kafral:

"No, tak to maj blbě voznačený! Hajzli, v tom vobchodě prodávaj něco a přitom je to jinej průměr! Bych jim dal, a takle je to teďka všude, všude se prodávaj šunty, nikde člověk nedostane, co potřebuje..."

Během dědova monologu jsem se radši vypařila, našla dědovy dobře schované kombinačky, donesla je C. a ten koleno prohnul, nasadil na rouru a nastala další debata:

"Máte to koleno votočený na vopačnou stranu."

"Nemám, je to správně," stál na svém C.

"Ne, musíte to mít do vopačnýho pravýho úhle," tvrdil děda, stoje půl metru od C.

"Má to bejt takhle, jen to potřebuju otočit vzhůru nohama," prohlásil C., což ale k dědovi nedoteklo.

"Podivejte, tady to vede do kamen a tady do zdi, takže to máte vopačně."

"Nemám," řekl C., "mám to dobře, jenom to patří vzhůru nohama, mohl byste uhnout, abych to měl kde otočit?"

"Teď se vám to bude blbě měnit, když ste to tam tak narazil. Ale potřebujete to mít votočený na druhou stranu."

"Nepotřebuju, tohle, co je nahoře, je spodek. Takže když to otočím..." C. zvedl rouru nad hlavu, krkolomně ji otočil tak, aby přitom dědu nesejmul, "tak už je to správně," ukázal mu a nasadil rouru na místo.

"No jo," zkonstatoval děda suše.