S rodinkou na chalupu

V pátek odpoledne, jakmile mi skončila směna, jsme se chystali vyrazit z Prahy na víkend na chalupě. Máma honem balila všechny potřebnosti - kterých je vzhledem k častosti vloupání do naší chalupy čím dál tím víc; já přidávala na internet inzeráty na prodej středoškolských učebnic, kterých mi doma zbyla ještě plná velká taška a kterých se mi zaboha nedaří zbavit. Děda se obul a oblékl, postavil se do dveří a s pohledem upřeným na mé tašky k vyhození povídá: "Tak mi řekněte, který z těch tašek mám vzít, a já je vodnesu do kontejneru."

"Ta papírová z IKEA je sběr, jinak je to všechno do směsnýho," houkla jsem na něj od počítače.

"No a který mám teda vzít?" ptal se děda.

"To je jedno, prostě nějaký vem," odpověděla jsem.

"Jéžiši dědo," ozvala se z kuchyně nešťastně máma, "proč jsi dneska načal nový balení párků, když jsem ti tam dávala to už načatý?!"

"Já vo něm nevěděl," odpověděl děda okamžitě.

Vše je sbaleno, já zadala všechny učebnice na internet, všichni tři jsme se sešli v předsíni. Děda stále stojí mezi dveřmi.

"Tak my dvě nejdřív skočíme s těma odpadkama," rozhodla máma a chopila se poloviny igelitových tašek.

"No já bych je bejval vzal a moh už sem bejt zpátky, kdybyste mi ňáký přidělily," ozval se ublíženě děda. "Tak co mam teda vzít?"

"Tak tady počkej, my to vyházíme a pak už půjdem všichni," vzdychla máma a vyrazily jsme tedy vyházet tašky s mým dětstvím. Nakonec jsem byla ráda, že to nešel vyházet děda, určitě by se u půlky věcí ještě rozhodl, že by se daly použít a neměly by se vyhazovat.

Vrátily jsme se do bytu, kde děda bezradně stál nad šesti taškami sbalenými na chalupu.

"Tak co mám vzít?" ptal se.

"To je jedno, dědo, prostě něco čapni."

"Tak mi něco přidělte," zněla odpověď.

Máma zakoulela očima. "Tak vem tu zelenou a tu proužkovanou."

"Kerou, tudle? A co v tom je?"

"Jídlo."

"Áha," pokýval hlavou děda, chopil se tašky a začal manévrovat ze dveří. Já vzala svůj těžkotonážní kufr a svou kabelku. "Nezapomeň si tu notebook," říkám mámě.

"No jo, safra," zamručela ta s plnýma rukama. "Ty už ho nepobereš, co? S tím kufrem budeš mít svejch starostí dost..."

"Tak mi ho dej, já si ho hodím na rameno," povídám, ale to už se do dveří zpátky dere děda.

"Nemám teda vzít eště něco?"

"To je dobrý, dědo, my už to nějak poberem."

"Já bych eště něco vzít moh..." nabízí se děda a blokuje východ.

"To je dobrý, jen jdi, my to zvládnem," přemlouvá ho máma.

"No jak myslíte."