Krámy

Ti, kteří mě znají, už vědí, že jsem se během léta odstěhovala z rodinného hnízda, čímž také utrpěl počet nových perliček. Do starého dobrého domova se vracím jen občas na návštěvu nebo pro zbytky svého skromného majetečku. Když jsem byt navštívila před 14 dny, děda byl obeznámen s tím, že přijdu, i přesto ho ale můj příchod probral z chrupky v křesle. Usadil se v kuchyni, já ke stolu proti němu, a oznámil mi, co je nového: Novák z třetího patra měl přes léto mrtvičku, Poláková zaplatila nájem o dva dny později a mladé studentky z vedlejšího bytu moc třískají dveřmi. A zámek od vchodu, o němž jsem psala už v červnu, stále není vyměněný, protože děda ještě nerozdal klíče všem nájemníkům. Pak spokojeně dodal, že jednu nájemnici pořádně seřval, když si pro klíč přišla, a jinou potkal a seřval ji, že si pro klíč ještě nepřišla. Vyzpovídal mě ohledně školy, práce, bydlení i peněz - a pak nastalo trapné ticho. Rozhodla jsem se tedy, že si půjdu vytisknout lejstra do školy, kvůli nimž jsem vlastně původně přišla, a odešla do obýváku k počítači. Děda se přesunul se mnou, usedl do křesla a okamžitě usnul. Vytiskla jsem si tedy své potřebnosti a odplížila se do svého bývalého pokojíčku, už značně vyprázdněného. Seděla jsem na posteli, připadala si jako na návštěvě, a nevěděla pořádně, co si počít. Po chvíli se ke mně připojila kočka, tak jsem se s ní chvíli muchlovala, a pak se vydala do kuchyně. Děda se mezitím probral, aniž bych ho slyšela, a přemístil se doprostřed kuchyně. Když jsem vešla, právě si velmi soustředěně cosi přerovnával v trenýrkách a všiml si mě (tedy lekl se mě), až když jsem se kolem něj pokusila protáhnout. Naštěstí jsem pak už utekla na taneční lekci.

Další návštěvu jsem podnikla tento čtvrtek, tentokrát s kufrem, že si odtáhnu skripta, slovníky a další důležité vědomosti. Opět jsme se nejprve usadili proti sobě jako na návštěvě, děda mi ale tentokrát vyčítavým a poměrně arogantním tónem oznámil: "Měla by sis někdy vedle udělat debordelizaci, probrat ty svý krámy a vyházet je, ať se tam dá luxovat." Ten večer jsem u našich přespávala a hned ráno, jakmile jsem vyskočila z postele, pustila jsem se do oné důkladné debordelizace. Popravdě řečeno, mnoho toho nezbývalo, všechny zbytky mého dětství jsou nastrkány v krabicích nebo košících a umístěny na policích či v knihovně, žádný můj obvyklý herberk (boty, knížky a podobně), který by se válel po zemi a ztěžoval tak dědovi luxování, už v pokoji dávno nebyl. Přesto jsem se ale pustila i do probírání oněch krabic a košů, tvrdě odmítla jakoukoli nostalgii a vytřídila pět igelitek věcí na výhoz. Během mého řádění se v pokoji objevil děda, se zapšklým výrazem se rozhlédl a stejně zapškle se mě otázal: "Co to tady vyvádíš?!"

"No debordelizuju," řekla jsem, děda se postavil doprostřed mého miniaturního pokoje a odpověděl svou obvyklou odpovědí: "Jóóó?" Chvíli překážel a rozhlížel se, načež se uchechtl a povídá: "No, kočka si teďka nějak voblíbila tu tvou židli tady, tam nikdy nelehávala."

"Protože jsem tam vždycky měla hozené oblečení," řekla jsem. "Teď je ta židle uklizená, tak na ní může ležet."

Děda mi věnoval další zapšklý pohled: "Uklizená, jo? Dyť ji máš furt stejně zabordelenou!" (na židli je položená složená deka a přes opěradlo přehozené tričko).

Igelitky s bordelem na vyhození jsem odnesla do předsíně, protože spolu s nimi se v pokoji opravdu nedalo hnout. "Todle všechno budeš stěhovat, jó? No to už se do toho auta nevejdem," okomentoval to děda.

"Ne, tohle budu vyhazovat, stěhuju jenom kufr," řekla jsem.

"Todle všechno vyhazuješ, jó?" užasl děda, načež jsem jen přitakala a vrátila se do poloprázdného pokoje. O chvíli později jsem z předsíně zaslechla šustění, domnívala jsem se, že se kočka začala dobývat do tašek k vyhození a zamířila jsem ji odehnat. Místo toho jsem našla dědu, našeho dědu, který si stále stěžuje, jak už nemůže na kolena a špatně se ohýbá a jak ho bolí klouby, klečícího na podlaze a přehrabujícího se v igelitkách. "Todle všecko chceš vyhodit?!" obořil se na mě.

"Jo," odpověděla jsem, načež mi děda zamával před nosem mou starou kabelkou.

"A proč? Proč todle vyhazuješ?!"

"Má urvanej zip," zavrčela jsem.

"To by se přece dalo spravit," oznámil mi děda a kroutil nasupeně hlavou nad tím plýtváním.

V mém pokoji zbylo už jen pár drobností, které se mi nevešly do kufru - ten měl, když jsem ho stěhovala k sobě do bytu, třicet kilo a já ho sotva uzvedla - a mé dětské knížky. Polovina polic zeje prázdnotou, vše, co dřív leželo na zemi, jsem uklidila do skříněk nebo umístila jinam do výšky, a na podlaze je teď tolik místa, kolik tam nikdy během mého obývání pokoje nebylo. Děda mě přišel ještě jednou zkontrolovat a sjel mé dílo kritickým pohledem.

"No stejně se tady bude blbě luxovat," prohlásil nespokojeně a odešel.