Kapky rosy

Spolu s rostoucím věkem se dědovy zvědavé dotazy objevují čím dál častěji. Už se ptá prakticky na všechno a potřebuje trvalé vedení - ačkoli je jinak zcela schopný se o sebe postarat a každodenní činnosti zvládá bez problému, radši se na všechno ptá a co mu není doneseno až pod nos, to "nevidí". A hlavní autorita a ten, koho se na všechno ptá, je máma, takže odpovím-li náhodou na jeho dotaz já, jsem ignorována a on se jde zeptat mámy, i když je třeba zrovna na druhém konci bytu, chalupy nebo pozemku.

Občas když děláme chlebíčky, chceme si přilepšit nebo je nějaká významná událost (jako třeba můj návrat k rodině, ač jen na víkend), máma kupuje tyrolský karé špek, libové červené masíčko. A vždycky, když ho v ledničce trocha zbude, je okamžitě pryč. Tentokrát jsme si s mámou udělaly k večeři obložené housky a karé špek jsme daly do ledničky k ostatním salámům a šunkám.

"Co to tady je?!" ozval se nespokojeně děda, když si dělal večeři, a donesl špek až mámě pod nos.

"Karé špek," odpověděla mu.

"Co to je?" zeptal se znechuceným tónem děda a vrátil balení zpátky do ledničky.

Minule jsem na chalupu jela s taškou plnou dárků pro mámu, slavili jsme totiž její narozeniny. Tašku jsem si odložila na jednu ze židlí v obýváku, ale děda, který si židli nárokuje na odkládání své taštičky, mi tašku odsunul nahoru na polici, kde jsem si jí posléze nevšimla a zapomněla ji tam.

"Co to tady je?!" ozvalo se v pátek večer, když jsem zrovna roztápěla kamna. "To tady zbylo po C. nebo co? Co to je? MÁMO!!!"

Vykoukla jsem zpoza kamen a uviděla dědu, jak štítivě ve dvou prstech drží mou fialovou nákupní tašku.

"Vono je to hadrový... MÁMO!!! Tady je ňáká hnědá hadrová taška, to tady nechal C.? Mámo, co to tady je?!"

"Není hnědá, je fialová, a je to moje nákupní taška, minule jsem ji tu zapomněla," řekla jsem mu a natáhla se po tašce. Děda ji ale vrátil na polici a spěchal do kuchyně, kde máma vybalovala zavazadla.

"MÁMO! Tam něco leží, co to je?"

"Vy už ste po večeři?" ptal se děda (ačkoli zatímco jsme si večeři dělaly, přecházel celou dobu kolem a pozoroval nás).

"Jo," odpověděla máma.

"Takže mám to jídlo ze stolu uklidit?"

"Můžeš."

"Ale já nevim kam ho mam dát..."

(odpověď? Tam co vždycky?)

V sobotu ráno si děda jako obvykle udělal k snídani čaj.

"Co že sis udělal ovocnej a ne černej?" podivila se máma, protože děda vždycky pije černý.

"Protože nevim kde je," pronesl děda s ublíženým pohledem.

"No tam v plechovce, stejně jako ten ovocnej," povídá máma.

"Áha. Sem ho neviděl."

Máma vaří oběd, děda stojí uprostřed kuchyně, pozoruje každý její pohyb a kouří. Máma odběhne a vrací se s kyblíkem uhlí, které si přesype do uhláku.

"Sis mohla říct, bych ti došel."

Je kolem poledního, děda přechází mezi kuchyní a předsíní.

"No, je rosa. Dneska bude až do dvou... Kdyby nebyla, tak bych vytáhnul sekačku, ale je rosa."

Za chvíli:

"Mámo, podivej, jaká je rosa. Se to tam úplně třpytí v tý trávě. To vydrží tak do dvou, to zas nic neposekám."

Za chvíli:

"Podivej, jaká je tam rosa, mám úplně mokrý špičky bot! Taková je tam rosa!"

Za chvíli:

"Fuuurt je tam mokro. To dneska nic neposekám, ta rosa dneska vydrží tak do dvou, to je hrůza. Se podívej, jak se to tam třpytí v tý trávě ty kapky!"