Budiž teplo

O tom, že je naše chalupa ratejnou sotva držící pohromadě, jsem se tu už zmiňovala, aspoň myslím. Mezi spousty jejích nedostatků se okolo Vánoc přidal fakt, že jeden ze dvou komínů přestal táhnout a v ložnici bylo plno kouře. Dědu tohle zjištění nechalo chladného, pouze podotkl, že dřevo je prostě mokrý, tak to holt čmoudí, no. Při další návštěvě chalupy tedy máma ukecala C., aby vymetl roury od kamen v ložnici. Jenže ani tohle opatření jaksi nepomohlo, naši dorazili z chalupy velmi důkladně prouzení, takže při dalším víkendu máma hučela do dědy, ať zkusí vyčistit komín, že to přece není možné, aby všechen kouř šel do místnosti. Děda byl ale vůči jejímu naléhání dost imunní, takže se nakonec chudák můj drahý, který jel tentokrát s námi, vysápal na půdu, děda mu předal kominickou štětku a můj milý, říkejme mu třeba S., prošúroval komín. Máma zatopila, ale stále žádný výsledek, v místnosti smrad, kouř, povlak mouru pokryl všechen nábytek, pavučiny i oblečení a máma s dědou, kteří pak v ložnici přespávali, se probudili máma se silnou bolestí hlavy a děda se prý celý den cítil divně a motal se. Zkrátka lehká otrava oxidem uhelnatým či co. Když máma přesvědčovala dědu, aby s tím proboha něco udělal, prohlásil, že komíny sice nečistil asi deset let, ale že je přece v létě kontroloval a čistil kominík, tak by měly být v pořádku. Ale že je dost možné, že se v komíně něco stalo, nějak se hnul nebo vydrolil, a je ucpaný.

"Prostě komín v prdeli. Komín je v prdeli, musel by se rozebrat a postavit znova," zněl dědův verdikt, takže jsme se s mámou začaly smiřovat s tím, že už v ložnici nikdy nezatopíme a budeme v zimě přespávat v mrazu. Neustálým třítýdenním naléháním se ale mámě povedlo z dědy vymámit příslib, že příště, až dojedeme na chalupu, zkusí vyčistit komín zespoda.

Kvůli netopitelnosti v ložnici jsme se na chalupu vypravili až v sobotu dopoledne, což jsme však evidentně neměli dělat. V pátek odpoledne dům zkontroloval soused a bylo vše v pořádku, v sobotu v poledne, když jsme dorazili, ale byla vykradená garáž, stodola, dřevník a půda. Děda byl tedy plně zaměstnán zjišťováním škod (a zprovozněním elektřiny a čerpání vody ze studně, protože zloději ustříhali všechny kabely, na které přišli), že na kominičení nezbýval čas ani kapacita. A tak jsem se tedy převlékla do nejhorších hadrů, jaké jsem byla s to najít, a šla jsem hledat dědovo kominické náčiní. Nebyla jsem úspěšná, takže jsem dědu vyrušila v jeho starostech a zeptala jsem se, kam ukládá svůj kominický smetáček, naběračku a kyblík. Prohlásil, že mám počkat a donese mi je.

"Nemůžu je najít," sdělil mi posléze a šel si po svém. Vylezla jsem tedy aspoň na půdu pro štětku a pustila se do práce. Nejdřív jsem otevřela dvířka do komína, která byla v komoře. Za nimi byla neprostupná stěna sazí, které jsem všechny vyhrabala do kyblíku. Přesněji dvou plných. Pak jsem nasadila štětku a pokoušela se dostat komínem výš, moc daleko se mi to ale nepovedlo. S máminou asistencí jsem tedy vysadila roury v ložnici a šátrala v komíně odtamtud. Během mého snažení přišel děda a obořil se na mě: "Co tady blbneš?!" Máma mu vysvětlila, že když on nemá čas na to komín vyčistit, pustily jsme se do toho samy, načež mi děda vytrhl lopatku z ruky a prohlásil, že na to má mnohem lepší způsob. Nejprve mi vnutil čelovku a poté mě dovedl do komory a začal od komína přemisťovat všechny kusy nábytku a bordelu, co se tam válely (a které mně při původním vysypávání sazí nevadily).

"Jestli mi chceš ukázat, že tam jsou dvířka, kterýma můžu ty saze vybrat, tak to vím a už jsem to udělala," sdělila jsem mu.

"Jooo?" podivil se a odešel.

S máminou pomocí jsem tedy pokračovala v činnosti a po vysypání dalšího vrchovatého kyblíku sazí jsem komín opět proštětkovala. Tentokrát už to šlo jako po másle, takže jsem jen vyčistila zbytky, komín zavřela, nasadila roury a šla ze sebe smýt špínu. Saze a mour jsem měla ve vlasech, za ušima, v nose i v zubech. Když přišel děda a viděl, že se myju, zeptal se:

"Hotovo?" Když jsem přitakala, zeptal se: "Tak co, moc toho nebylo, co? Jojo, komín je v prdeli, no."

"Tři vrchovatý kýble!" prskla na něj vztekle máma.

"Jooo?" nevěřil děda. "Dyť tady v létě byl ten komeník, tak to mělo bejt čistý!"

"Ale kominík byl jenom nahoře na půdě, ne?" ptala se máma.

"No jo," souhlasil děda.

"Takže všechen ten bordel sesypal dolů a tady to měl někdo vybrat, ale nikdo to nevybral," řekla máma. Děda nevěřícně kroutil hlavou, ale ještě několikrát toho dne dostal od mámy vynadáno, že se o chalupu pořádně nestará a že mohl aspoň říct, když tam s námi byl C. nebo S., aby to udělali. A že všechno nechává zajít až do krajnosti a vymýšlí katastrofické scénáře. A že si všechno musíme udělat samy ženské. Děda ale její nářky moc neposlouchal, vykradená garáž mu pocuchala nervy víc než všechny vyloupení chalupy dohromady. Zloději ukradli dvě prodlužovačky, stařičkou vrtačku a pilníky. Děda celý víkend prochrchlal (to je příznak jeho nervozity), provzdychal a dnes dokonce odmítl obědvat, že má naprosto po náladě.

Když ale včera máma zatopila, kamna se vesele rozhořela a po kouři ani památky. Zdá se, že komín nebude v tak dezolátním stavu, jak děda prorokoval. Až na drobný detail, že ložnice má teď úpravu jako černá kuchyně, strop je kompletně začouzený, stěny hnědočerné, okna skoro neprůhledná... a to nemluvím o oblečení a nábytku v místnosti.

P.S.: Po příjezdu do Prahy jsme s mámou zjistily, že kromě permanentně kapajícího kohoutku v kuchyni, který před měsícem kromě kapání také vytrvale hvízdal, začal kapat i kohoutek v koupelně. Sdělily jsme to neprodleně dědovi, který hned začal vymýšlet, které plastové destičky by mohl do koupelny jak umístit, aby čůrkem tekoucí voda z kloubu odtékala do vany.