Taková normální neděle

Ve všední dny není čas ani síla, a tak se o víkendu, kdy nejedeme na chalupu, vyžívám v piglování za týden až dva zasviněné domácnosti. Na sporáku vře voda na krtka do koupelnového odpadu, pračka vypouští vodu po posledním máchání, já po vycídění toalety sejmu víko od nádržky, vhodím dezinfekční tabletu, přiklopím víko, zašroubuji takový ten splachovací čuft a cvičně spláchnu. A hle, nádrž se neplní, voda volně protéká. Odšroubuji čuft, sejmu víko, popotahuji za různá hýblata ukrytá uvnitř složitého mechanismu. Bez úspěchu. Voda z čajníku na sporáku šplouchá tak, že je to slyšet až na toaletě.
„Dědo, protéká nám záchod!“ volám a běžím vypnout plyn.
„Coooooo?“ zní tradiční odpověď na nahlášení závady.
Chvíli se nic neděje, jdu tedy věšet prádlo. Kolem koupelny projde tatínek, aby se na toaletě přesvědčil, že nekecám.
Prádlo je pověšeno a já zamířím na toaletu nabídnout pomocnou ruku. Děda stojí nad nádržkou a v hlubokém zadumání do ní civí. Po špičkách se odplížím, abych nerušila.
Za chvíli se za mnou vynoří a nasupeně se ptá: „A odkud je tohle?“ V ruce výhružně třímá takovou tu kulatou plastovou věc s křížem na konci, co se s ní odšroubovává splachovací čuft.
„To je klíč na ten splachovací knoflík,“ vysvětluji a jdu názorně předvést.
„Aha, to ani nevím, že máme,“ diví se děda.
„Obvykle to visí v igelitovém sáčku na háku, na který věšíme hadici od luxu. To se divím, že sis toho při každotýdenním vysávání nevšiml,“ opáčím.
Šumění vodopádu z toalety po chvíli utichá. „Pojď si to zašroubovat,“ volá děda.
Vítězství ducha nad hmotou tentokrát kupodivu netrvalo ani hodinu.