Střípky každodenních radostí

Nedělní oběd, máma servíruje rajskou s knedlíky:

"Dědo, kolik chceš knedlíků?"

Ticho.

"Ale jsou hodně velký..."

Pět minut ticho, pak se rozvážně ozve: "Nó, čtyři."

Máma dědovi naskládá na talíř čtyři knedlíky, maso a zalije omáčkou, položí talíř před něj na stůl, načež děda zareaguje: "Jéje! Ty sou fakt velký, to sem se přecenil."

***

Včera jsem psala dva zápočtové testy, čekalo mne hodnocení jednoho projektu a do toho ještě nějaké to vyřizování, takže jsem na dědovu otázku jak budu odpověděla, že nevím. Domů jsem přišla ve tři čtvrtě na dvě, děda tam nebyl. Přišel přesně ve dvě a ve dveřích zklamaně prohlásil: "Jéje, ty už seš tady. Jdeš dneska eště někam?"

"Jo, na další test, za dvě hodiny odcházím," odpověděla jsem a šla se učit.

Za hodinu a čtvrt se děda objevil v mém pokoji. "Neměla bys už jít, Šípková Růženko?"

(Většinu svého času doma poslední dobou trávím v posteli, protože jsem zvyklá si v ní číst i učit se. Děda se ale domnívá, že když jsem v posteli, znamená to, že spím. Neřekne mi jinak, než Šípková Růženko, jen jsem na pochybách, jestli to není proto, že zapomněl mé opravdové jméno.)

"Ne, odcházím za tři čtvrtě hodiny," řekla jsem mu a dál se věnovala učení. Děda jen nabručeně odpověděl:

"No jak myslíš."

***

Máma včera večer jako skoro každý večer, a zvlášť ten před Vánoci, vařila. Děda jako obvykle postával v naší miniaturní kuchyni, opřen o kuchyňskou linku.

"Dědo, nemohl by sis sednout? Já tady mám málo prostoru," ozvala se máma, když se pokoušela přes dědu dostat do jedné ze skříněk.

Děda se na ni podíval, vyfoukl kouř z cigarety, prohlásil "Ale di ty," a spokojeně setrval na svém místě.

***

Včera jsem nahlásila, že budu dnes v deset ráno vstávat. Měla jsem pečlivě nastavené budíky, protože šlo o zápočtový test a já nechtěla přijít pozdě. V deset ráno mě budík probudil, já se posadila na posteli, protáhla se a protože jsem hodlala vstávat, radši jsem vypnula další budíky. V ten okamžik se objevil děda a důležitě mi oznámil:

"Je deset hodin."

"Já vím," řekla jsem, sedíc na posteli a chystajíc se svlékat.

"Tak vstávej," přikázal mi děda a odešel.

Za pět minut, právě když jsem si oblékala podprsenku, se děda objevil znovu. Soustředěně mě sledoval, jak nahá pobíhám po pokoji a vybírám si, co si vezmu na sebe.

"Vstáváš?" zeptal se pak.

"Jo," zavrčela jsem a doufala, že se ho tím zbavím. On ale dál stál a soustředěně pozoroval mé odívání.

Opět se objevil, zrovna když jsem si malovala stíny.

"Co potřebuješ?" zeptala jsem se netrpělivě, když stál kousíček ode mě a sledoval mě.

"Já jenom abys nezaspala," prohlásil děda, otočil se a odešel. Jako kdyby si myslel, že můžu usnout uprostřed nanášení maskary.

Ranní vstávání

O tom, jak mě i mou maminku děda neustále hlídá, jsem tu již nejednou psala. Půvabná jsou však naše rána. Když jsem byla na gymplu, děda měl přesný přehled o tom, v kolik mi začíná vyučování. Cesta do školy mi tehdy trvala asi 35-40 minut, takže jsem vyrážela z domova okolo čtvrt na osm. A když se mi podařilo vyignorovat budík (v čemž jsem vážně docela dobrá), děda ve čtvrt na osm přišel do mého pokoje s dotazem: "Ty dneska nejdeš do školy?" Načež jsem rozespalá já zašvidrala na budík, vyjekla, vyletěla z postele třetí kosmickou rychlostí a honem na sebe házela první oblečení, které mi padlo pod ruku.

S mými vysokoškolskými studii se můj denní režim značně znepravidelněl, což dědovi velice vadí, ale svůj rozvrh jsem před ním tento semestr jakž takž utajila. V praxi to znamená, že se mě každičký večer ptá otázkou, která zní, jako kdyby chtěl zjistit, jestli budu sněžit nebo pršet: "Tak jak zítra budeš?"

"V deset ráno odcházím, končím ve dvě, takže před třetí budu doma, a pak večer jdu zase pryč," odpověděla jsem mu včera.

"A kdy teda budeš doma?" tázal se děda.

"Přijde před třetí a odejde kolem půl pátý," přeložila máma úslužně mou informaci.

"Dobře," řekl děda.

S mými vysokoškolskými studii otázka "Ty dneska nejdeš do školy?" umřela. Místo ní se ale zrodila jiná: dnes  v půl jedenácté ráno přišel děda do mého pokoje a otázal se:

"V kolik že to dneska odcházíš?"

"V deset," zahuhlala jsem zpod polštáře.

"Je půl jedenácté," oznámil mi děda hlasem, v němž jsem cítila trochu výsměchu, a odcapkal.

S mými vysokoškolskými studii ale také odumřela snaha postíhat všechny hodiny, abych neměla moc absencí, tudíž jsem dnes ráno jen mávla rukou - je to jen přednáška. Každopádně to není poprvé, kdy se děda večer tázal, v kolik odcházím, a pak mě přišel vzbudit půl hodiny po čase, kdy jsem měla vypadnout z domu. Nevím, jestli tak zapomíná, nebo ho jen hrozně baví sledovat, jak se rozespalá vyděšeně vztyčím na posteli, chvíli zaostřuji zrak na hodiny a pak začnu vztekle sprostě nadávat, že už jsem zase zaspala. Občas se mi ale zdá, že druhá možnost je pravděpodobnější.

Háčky

Víte, internet je skvělá věc. Díky němu si vždy, když někam jedu, najdu spoj, vyrazím tak akorát a nemusím moc dlouho mrznout na zastávce (tedy pokud to zrovna jede podle jízdního řádu, že). Ovšem děda mi celkem pravidelně mé časové plány nabourává.

Dnes se přišoural, zrovna když jsem vyrážela na francouzštinu a právě se oblékala do kabátu.

"Jaký tam máte věšáky?" otázal se náhle.

"Kde?" zírala jsem nechápavě.

"No tam kam chodíš."

"Jako na fakultě?"

"Ne, tam kam jdeš teď," upřesnil děda.

"Normální háčky," odpověděla jsem.

"Takže ne stojací věšáky?" zeptal se dědeček.

"Ne, háčky na stěně," řekla jsem a už už sahala po klice.

"Dřevěný na prkně?"

"Ne, kovový," odtušila jsem netrpělivě.

"A sou potažený gumou?" vyzvídal dál děda.

"Ne, jsou to obyčejný háčky z ohýbanýho kovu."

"Aha," pokýval moudře hlavou náš stařešina.

"Proč?" zeptala jsem se, protože už mě vážně zajímalo, k čemu tento výslech měl být.

"Jen tak," řekl děda s klidem a nechal mě odejít.

Mikuláš selhal

V naší rodině už se soudí, že jsem z dob mikulášské nadílky vyrostla, takže se čokoládičky a podobné věci nepraktikují. Jen si občas dáme nějakou tu potřebnou drobnost a já už několik let dávala dědovi k Mikuláši diář. Diář je totiž pro našeho dědečka klíčovým doplňkem. Píše si do něj teploty naměřené za oknem a na stoupačkách v koupelně, zapisuje si každodenní výdaje a peníze za SMSky a hovory. A už několik let používá naprosto totožný typ diáře, který je atypický tím, že je uspořádaný na šířku. Obvykle nebyl nejmenší problém ho sehnat, stačilo zaběhnout do Luxoru a tam se ve spoustě diářů nacházel i dědův vysněný typ. Letos jsem ale těžce selhala. Proběhala jsem všechny Neoluxory, Neopalladia a jiná Neo, co jich jen v Praze je, zkoumala jsem papírnictví, stánky s výprodeji diářů a kalendářů, ale dědův oblíbený diář nikde. Prozkoumala jsem tedy stránky výrobce, kde mají sice sortiment dobře popsaný, ale dědův diář tam nemají. Z toho jsem usoudila, že se "dědovy diáře" prostě přestaly vyrábět a dneska jsem koupila velmi podobnou, jen trochu jinak graficky zpracovanou podobu, kde nebyla dvojstrana pro týden, ale pro 14 dní. Donesla jsem ho dědovi s tím, že "ten jeho" už se nevyrábí.

Děda se na mě nedůvěřivě podíval a pak vzal diář opatrně do ruky, jako by se bál, že ho kousne. Otevřel ho a prohlásil:

"To neni vono."

"Já vím, ale ten tvůj už nedělaj, hledala jsem ho i na netu," řekla jsem omluvně.

Děda diář rázně zaklapl a prudce mi ho strčil zpátky do ruky.

"Nechci," řekl kategoricky. "Já se ještě zeptám v papírnictví dole, tam ho vždycky měli."

Tak mi tedy nezbývá, než si koupený diář nabouchat kladivem do hlavy a doufat, že se stane zázrak a ten nesehnatelný diář budou dole v kouzelném papírnictví opravdu mít.

Pošta

Už od základní školy jsem si vypěstovala zvyk, že když přicházím do domu, podívám se do schránky, jestli něco nepřišlo. Dělám to denně, klidně i o víkendech, je to prostě jeden z automatismů. Když ale děda čeká poštu, ptá se mě pokaždé:

"Ve schránce nic nebylo?"

A já pokaždé přidrzle odpovídám "Nebylo, kdyby bylo, přinesla bych to."

Naše pošťačka naštěstí už rodinu zná, takže balíčky, které přijdou na mé jméno, klidně nechá převzít dědu. Zrovna před dvěma týdny jsem očekávala dobírku, a tak jsem dědu varovala, že mi má přijít balík za čtyři stovky. Děda mi odpověděl, že to snad mít bude, a po dlouhém výslechu, o jakou zásilku jde a odkud má přijít se uvolil, že to tedy převezme.

Druhý den jsem přišla ze školy a ptám se: "Nepřišlo mi nic?"

"Copak ty něco čekáš?" podivil se děda.

"Jo, tu dobírku, co jsem ti o ní říkala."

"A ve schránce nic nebylo?"

"Ne."

"Tak nepřišla."

O pár dní později už jsem se celkem divila, že balíček nepřišel, a ptala jsem se dědy, jestli tu byla pošťačka.

"A dívala ses do schránky?" otázal se děda.

"Dívala, nic tam nebylo."

"A co čekáš?"

"Tu dobírku za čtyři stovky."

"Žádná dobírka nepřišla."

Další den, když jsem se ještě vyvalovala v posteli, mi přišel doporučený dopis a děda pošťačce ohlásil, že jsem doma a můžu si to převzít. Šla jsem si tedy pro zásilku (z Fleru) v pyžamu a děda pak hlásil:

"Tak ses konečně dočkala, co?"

"Ne, já čekám na tu dobírku, tohle byl jen doporučenej dopis."

"A co to je?"

"Jsem objednala pro holky něco k Vánocům," řekla jsem a rychle zmizela, než stihl vyzvídat ještě víc.

O pár dní později jsem se opět pídila po své dobírce.

"Ty něco čekáš?" divil se děda.

"Jo, dobírku za čtyři stovky," odpověděla jsem.

"A do schránky ses dívala?"

"Jo, nic nepřišlo."

"Tak asi nepřišla."

Další den mi doporučeně dorazila další objednávka z Fleru (jo, jsem maniak, ale to sem nepatří) a děda ji opět přebíral. Přihnal se pak za mnou zářící jako měsíček na hnoji.

"Konečně ses dočkala!" hlásil.

"Jenže já čekám dobírku, tohle je jen doporučenej dopis."

"A kdes k němu přišla?" divil se děda.

Po čtrnácti dnech už jsem se po dobírce přestala pídit, protože stejně nedorazila. Jen děda se mě od té doby denně ptá, jestli už mi přišla ta dobírka.

Vánoce se blíží

Vybrat dárek pro našeho dědu byl vždycky oříšek. Náš děda totiž nikdy nic moc nepotřeboval, vystačil si se starými věcmi, k nimž už měl citový vztah, a kromě amatérské meteorologie nemá ani žádné koníčky, dokonce nikdy moc nečetl, takže i kupování knih o meteorologii je zbytečné. Většinou jsme mu kupovaly různé deodoranty a parfémy, těmi je už ale z minulých let zavalen. Meteorologické stanice jsme mu koupily hned dvě, přičemž jednu pak při "utírání prachu" (což je v jeho podání spíš víření prachu stařičkou prachovkou, co vypadá jako schlíplý kartáč z myčky na auta - takové letěly v devadesátých letech, kdy byly údajně revoluční, protože se měly zelektrizovat a pak přitahovaly prach, údajně, nikdy jsem si nevšimla, že by tak opravdu fungovaly) shodil ze zdi, takže teď leží na stole secvaknutá dvěma obrovskými klipsnami s velmi silnými pružinami, protože jen tak displej ukazuje údaje správně. 

A tak jsem se dědy před pár týdny zoufale zeptala, co chce k Vánocům. O pár dní později ke mně přišel s lístečkem v ruce a podal mi ho se slovy: "Milý Ježíšku, chtěl bych tohle." Na papírku bylo napsáno - barometr 100 mm s bukovou podložkou s mořením do odstínu mahagon, cena a adresa e-shopu, kde si ho děda vybral. Řekla jsem dobrá a objednala ho. Zároveň jsem se rozhodla koupit mu ještě, aby měl aspoň nějaké překvapení, nový hrnek na kafe, protože jeho starý je už hrozně otřískaný.

Dnes jsem navštívila obchod s českou keramikou v Celetné. Prohlížela jsem všechny hrnečky, co měli, až se mě slečna prodavačka zeptala, co sháním.

"Velký hrnek na kafe pro dědečka k Vánocům," řekla jsem po pravdě. "Takže nic s kočičkami, pejsky, sněhuláčky a sluníčky," dodala jsem (i když jsem v jednu chvíli dost váhala, jestli by z takového neměl větší radost, když se nám vrací do dětských let).

"Aha, v tom případě bychom tu měli tuhle kolekci," řekla prodavačka a zavedla mě k vitríně s hrnečky, které byly pomalovány osnovou s notami. Vzhledem k dědově zálibě v klasické hudbě jsem si řekla, že to by mohlo být ono, a jeden z hrnečků vybrala, že ho tedy vezmu. Paní prodavačka se na mě mile usmála a vzala mi ho z rukou s dotazem: "Budete to chtít zabalit?"

Řekla jsem, že ano, a přemístila se k pokladně. A paní prodavačka mi se stále milým úsměvem úslužně zabalila dárek pro dědečka do krásného šedého balicího papíru s lebkami... Tak trochu ironie osudu, co myslíte?