Konec. Možná...

Dlouho jsem nic nepsala. Aktéři děje jsou všichni o pět let starší než ve sloupečku „Hrdinové příběhu“.

Děda se s počátkem července začal sypat a museli jsme ho odvézt do nemocnice. První informace byla zápal plic. Po měsíci, když ho propouštěli, rakovina plic v neléčitelném stádiu. Při každodenních návštěvách jsem viděla, jak mu postupně odchází rozum kamsi do vyšších sfér. Je zajímavé, jak lékaři přehlížejí Alzheimera. Předali mi silně dezorientovaného, špatně pohyblivého, inkontinenčního starého pána. Ještě že jsem zrovna nezaměstnaná, takže jsem nemusela řešit volno v práci.

Dva měsíce jsem měla tatínka doma. Stále více ztrácel soběstačnost, stále častěji chtěl odejít z bytu, kde prožil 54 let, „domů“. Bylo to, jako když se pustí pozpátku film. Z nemocného, ale pořád ještě soběstačného dospělého muže, jakým byl na konci června, se koncem září stalo malé dítě, naprosto závislé na druhé osobě a vyvádějící netušené věci, takže je nemůžete nechat doma samotné. Kromě toho se přidávaly další zdravotní komplikace, které jsem nedokázala zvládnout.

Po dvou měsících domácí péče jsem byla na hromádce. Díky mým milým sleďům na Twitteru (nepřestanu být mé milé sleďce vděčná) se mi podařilo tatínka na přelomu září a října nechat hospitalizovat, po pár dnech byl převezen na oddělení následné péče.

Dotazy přátel, jak dlouho si ho tam mohou nechat, jsem neřešila. Odcházel mi před očima, od začátku prázdnin zhubl o třicet kilo. Jezdila jsem za ním třikrát týdně. Protože vlastně moc nevnímal, ostatním „členům“ rodiny jsem nedoporučovala, aby mě doprovázeli. Ať si ho nechají v paměti takového, jaký byl třeba ještě minulé Vánoce. Občas malinko zmatený, někdy dětinský, legrační, ale na pohled pořád zdravý.

Před dvěma týdny jsem se sešla s kamarádkou z dětství. Snad proto, že má maminka byla Ruska, která se sem provdala, kamarádka mi půjčila knížku ruského emigranta Nikolaje Těrleckého Curriculum vitae. Četla jsem si ji při cestách do a z nemocnice.

Dnes jsem opět jela na návštěvu. Namalovanou, oblečenou a s rukou na klice domovních dveří mě zastihl telefonát, že tátův stav se prudce zhoršil…

Zase jsem si v metru četla tu knížku, která má 224 stran. Moc mě překvapilo, když příběh najednou skončil na straně 139. Čtyři a půl řádky, a dost. Cože? Na příští zastávce mi zavibroval mobil.

Je to tak, přesně ve chvíli, kdy jsem dočetla knížku Curriculum vitae, skončil život mého tatínka. Nestihla jsem ho o půl hodiny. Aspoň jsem naposledy líbala ještě teplé čelo.

Pokud budou na tomto blogu zveřejněny ještě nějaké příspěvky, tak to budou výkřiky hysterické babičky hlídající vnoučata. Život jde dál.