Konec. Možná...

Dlouho jsem nic nepsala. Aktéři děje jsou všichni o pět let starší než ve sloupečku „Hrdinové příběhu“.

Děda se s počátkem července začal sypat a museli jsme ho odvézt do nemocnice. První informace byla zápal plic. Po měsíci, když ho propouštěli, rakovina plic v neléčitelném stádiu. Při každodenních návštěvách jsem viděla, jak mu postupně odchází rozum kamsi do vyšších sfér. Je zajímavé, jak lékaři přehlížejí Alzheimera. Předali mi silně dezorientovaného, špatně pohyblivého, inkontinenčního starého pána. Ještě že jsem zrovna nezaměstnaná, takže jsem nemusela řešit volno v práci.

Dva měsíce jsem měla tatínka doma. Stále více ztrácel soběstačnost, stále častěji chtěl odejít z bytu, kde prožil 54 let, „domů“. Bylo to, jako když se pustí pozpátku film. Z nemocného, ale pořád ještě soběstačného dospělého muže, jakým byl na konci června, se koncem září stalo malé dítě, naprosto závislé na druhé osobě a vyvádějící netušené věci, takže je nemůžete nechat doma samotné. Kromě toho se přidávaly další zdravotní komplikace, které jsem nedokázala zvládnout.

Po dvou měsících domácí péče jsem byla na hromádce. Díky mým milým sleďům na Twitteru (nepřestanu být mé milé sleďce vděčná) se mi podařilo tatínka na přelomu září a října nechat hospitalizovat, po pár dnech byl převezen na oddělení následné péče.

Dotazy přátel, jak dlouho si ho tam mohou nechat, jsem neřešila. Odcházel mi před očima, od začátku prázdnin zhubl o třicet kilo. Jezdila jsem za ním třikrát týdně. Protože vlastně moc nevnímal, ostatním „členům“ rodiny jsem nedoporučovala, aby mě doprovázeli. Ať si ho nechají v paměti takového, jaký byl třeba ještě minulé Vánoce. Občas malinko zmatený, někdy dětinský, legrační, ale na pohled pořád zdravý.

Před dvěma týdny jsem se sešla s kamarádkou z dětství. Snad proto, že má maminka byla Ruska, která se sem provdala, kamarádka mi půjčila knížku ruského emigranta Nikolaje Těrleckého Curriculum vitae. Četla jsem si ji při cestách do a z nemocnice.

Dnes jsem opět jela na návštěvu. Namalovanou, oblečenou a s rukou na klice domovních dveří mě zastihl telefonát, že tátův stav se prudce zhoršil…

Zase jsem si v metru četla tu knížku, která má 224 stran. Moc mě překvapilo, když příběh najednou skončil na straně 139. Čtyři a půl řádky, a dost. Cože? Na příští zastávce mi zavibroval mobil.

Je to tak, přesně ve chvíli, kdy jsem dočetla knížku Curriculum vitae, skončil život mého tatínka. Nestihla jsem ho o půl hodiny. Aspoň jsem naposledy líbala ještě teplé čelo.

Pokud budou na tomto blogu zveřejněny ještě nějaké příspěvky, tak to budou výkřiky hysterické babičky hlídající vnoučata. Život jde dál.

Víkendy jsou náročné

Malá, nešikovně řešená paneláková kuchyně. Kuchyňská pidilinka, na jejímž omezeném prostoru přesto (až po dlouholetém trénování) dokážu připravit najednou polévku, hlavní jídlo s přílohou a salát díky pečlivému dodržování Bronštejnovy metody systematického uspořádání předmětů.

Děda si o víkendu rád přispí, a tak snídá až v půl dvanácté, kdy už mám přípravy oběda v plném proudu. Jenže on potřebuje celou plochu kuchyňské linky k namazání dvou housek. Dobrá tedy, vypneme hořáky a suroviny přesuneme na stůl, aby bylo na lince dost místa.

V jednu zvu dědu k obědu.

- Ale dej mi málo, já před chvílí snídal.

Po obědě umyju nádobí a leží na lince v odkapávači. Půl hodiny poté:

- Já ti to nádobí utřu, až okape.

Zkouknu nádobí, nikde ani kapka, ale hraje si s nějakýma drátkama, tak ho nechám.

Uplyne další půlhodina, nic.

Utírám nádobí. Vzhlédne na mě od svých drátků a hraje si dál. Když mám skoro hotovo a zbývají jen příbory:

- Já bych ti to utřel.

- Ale já tu linku potřebuju prázdnou, chci zasít bylinky.

- No tak to máš blbý, he he he.

No jo, musím to brát s nadhledem, ono ho jinak nic moc nepobaví. 

Bez sádry

Konečně mi po třech týdnech dnes ráno sundali sádru z ruky.
Z chalupy jsme přivezli po Vánocích tři tašky špinavého prádla, i jala jsem se je třídit. Dědu to evidentně překvapilo.
- Co děláš?
- Dávám prádlo do pračky.
- To budeš prát?
- Jistě.
- A to budeš i věšet?
- Samozřejmě, když to za mě nikdo jinej neudělá.
- Ale tu ruku bys měla teď šetřit.
Aha, začínám chápat, proč děda po operaci ruku už nikdy pořádně nerozhýbal. Nebude to nešikovností chirurgů, ale zanedbanou rehabilitací prací.

1:0

Děda si spolu s ostatními důchodci vystál frontu před školou, v níž se nachází naše volební místnost, už v pátek v půl druhé. My s dcerou jsme s obrovskými modrými obálkami a občankami v pohotovostní poloze naklusaly k urně až v sobotu dopoledne. Doma jsme pak při kávě probíraly převratné události poslední doby, přičemž děda nás obě trumfl. 

- Mě málem nenechali volit. Nevěděli si rady s mou občankou.

- A jakou máš?

- No takovou tu knížku.

- Cože? To ještě existuje? Kdy ti ji vydali?

- V roce 1969.

Zdroj: www.mvcr.cz

- Ta přece už dávno nemůže platit.

- Píšou tam „platnost bez omezení“.

- No jo, ale mezitím se už několikrát občanky měnily. Já jsem si musela pořídit novou, i když její platnost ještě nevypršela. Bez strojově čitelných údajů v občance si ani nevrzneš.

- Ale tahle má platnost „bez omezení“.

Vzpomněla jsem si, jak jsme v létě marně ukecávali pracovnici na jičínském Czech pointu, aby dědovi vydala výpis z čistého trestního rejstříku. Na tuhle knížku to prý neumí, a tak nám nedala. 

Dědův neochvějný argument „platnost bez omezení“ jsem považovala za jeho stařecký rozmar, a tak jsem zagůglila. No tybrďo, on má pravdu, ono to fakt platí!

Zdroj: www.mvcr.cz

Dárek k svátku

Včera jsem od dědy dostala dárek k svátku.

Svátek budu mít v červenci.
Přístroj byl oslavenci, tedy mně, předán dva měsíce předem, protože se musí prozkoušet jeho funkčnost. Bez něj bychom se totiž při naší nezodpovědně dobrodružné výpravě do Provence neubránili útoku smeček lítých šelem, které na nás v Luberonu nepochybně zaútočí. Bezbranný turista se ocitne uprostřed hor bez proudu, bez světla a s vybitým mobilem.
Praktickým zálesáckým dárkem pro cestu do divokých, od dob Římské říše souvisle osídlených částí Evropy, je lucerna na solární pohon. Když dojde slunce, lze lampu nabít dynamem na kličku, lucerna umí nabít mobil a obsahuje rádio. Paráda, právě po ní jsem toužila!
Děda si rád hraje. V rámci předprovozních zkoušek nám tu celý večer chrčelo astmatické rádio poháněné akumulátorem sporadicky nabíjeným solární energií. K tomu blikala lampička v posledním tažení. Děda ji co chvíli usilovně nabíjel kličkou dynama - víííů víííů víííů víííů víííů...

Ale už víme, na kolik voltů dynamo dokáže nabít a jak dlouho ten bazmek potom vydrží svítit. Ne, údaje vám nenapíšu, protože si to nepamatuju.

Dostávat dárky je fajn. Ale mám neodbytné tušení, že až pojedeme na dovolenou, tu potvoru omylem zapomeneme doma.